Kyselý déšť představuje obecný termín pro srážky, které mají nízké pH, tedy jsou kyselé povahy ve srovnání s běžnými srážkami.
Kyselý déšť vzniká reakcemi oxidu siřičitého (SO2) a oxidů dusíku (NOX) v atmosféře s vodou, kyslíkem a dalšími chemickými látkami za vzniku kyseliny sírové a dusičné. Tyto kyseliny pak snižují pH (okyselují) srážkové vody a spolu se srážkami dopadají na zemský povrch (tzv. mokrá depozice).
Existují i přírodní zdroje SO2 a NOX (například sopečné výbuchy), avšak hlavním zdrojem je dnes spalování fosilních paliv.
Od začátku průmyslové revoluce se postupně snižovalo pH srážek. Vysoká intenzita spalování fosilních paliv obsahujících síru vedla obzvláště v 70. a 80. letech k velmi výraznému nárůstu koncentrací SO2 v Evropě. Stejně tak se zvýšily koncentrace NOX, jejichž hlavním zdrojem je dnes doprava.
V posledních dekádách došlo k výraznému poklesu zejména koncentrací SO2, díky čemuž dnes nejsou negativní dopady kyselých dešťů tak výrazné jako v minulosti.
Jak SO2, tak NOX jsou znečišťující látky, které mají nežádoucí vliv na lidské zdraví a v zákoně o ochraně ovzduší mají definován imisní limit pro ochranu zdraví.
Kromě toho mají tyto dvě látky definován také imisní limit pro ochranu ekosystémů a vegetace. Je to proto, že právě na vegetaci mají kyselé deště velmi zásadní dopad. Kyselá voda se vsakuje do půdy, kde rozpouští klíčové živiny, jako jsou např. hořčík a vápník. Tyto prvky však vegetace potřebuje pro zdravý vývoj. Zároveň dochází k vylučování hliníku do půdy, což komplikuje přijímání vody. Nejvíce jsou ohroženy stromy ve vyšších polohách (např. smrky a jedle), které jsou vystaveny kyselým mrakům a mlze a jejich listy jsou tak zbavovány důležitých živin.
Kyselý déšť má velmi negativní dopad i na vodní ekosystémy. Vyšší kyselost a množství hliníku ve vodě může být smrtelné pro řadu vodních živočichů, ať už jsou to např. ryby nebo fytoplankton.
Kromě toho může kyselý déšť vést i k poškozování povrchu různých materiálů např. na budovách, sochách nebo automobilech.